K focení mě přivedly "darknessky" aneb Jak se ze mě stala fotografka

09.05.2019

Když jsem nastoupila na SŠ na fotografický obor, jednou z úplně prvních aktivit bylo představování se našim novým učitelům - jak se jmenujeme, proč jsme si vybrali danou školu, proč nás zajímá focení...

Překvapilo mě, kolik lidí se k fotografii dostalo díky tomu, že měli v rodině někoho umělecky založeného, či dokonce přímo fotografa.

Moje maminka má sice v sobě tvůrčího ducha a vždycky hrozně krásně kreslila, ale jinak v mojí rodině nikdo nějak extra umělecky založený není. Prarodiče měli úplně normální práci, rodiče měli velkoobchod s krmením a chovatelskými potřebami, a k tomu několik zverimexů. Táta je vystudovaný stavař a maminka, byť původně kreslení studovat chtěla, tak ale nakonec má maturitu ze SOU Spojů a teď se věnuje detoxikační medicíně. Zkrátka žádné zajímavé dědění fotografického talentu u nás v rodině není, a nebyla jsem k tomu tedy ani nijak vedená. 😊

K fotografování jsem se dostala v podstatě "omylem". Úplnou náhodou, když mi bylo 14.

Tehdy hodně lidí mojí generace začínalo psát první blogy, na kterých se rozmohly obrázky, kterým se říkalo "darkness" nebo také "darknessky". O co se jednalo nedokážu přesně vlastně ani říct. Byly to obrázky různého typu. Často se na nich objevovaly berušky, hudební nástroje a sluchátka, deštníky, Conversky, silnice a cesty, značky, stromy, srdíčka, kapky, plechovky, bonbony, čokoláda.... Zkrátka snad všechno možné. Co je spojovalo bylo to, že byly většinou nějakým způsobem veselé, barevné a zachycovaly spíše detaily.

Pamatuju si, že jsem měla v počítači celou složku s těmito obrázky, protože se mi hrozně líbily.

To mě přivedlo k tomu, že jsem začínala tyto "obrázky" vnímat více i kolem sebe v reálném světě a zkoušela jsem je fotit. Bylo to ještě na mobil (tuším, že SE k750i) který v té době neměl nijak luxusní foťák jako je známe dnes. Přesto jsem na některé tyto své "darknessky" byla opravdu pyšná. Dnes bych je pravděpodobně hodila do koše, ale díky nim jsem zjistila, že mě focení baví. 😊

Když jsem si o dva roky později vybírala, kam půjdu na střední školu, přičemž jediné, co jsem věděla bylo, že tíhnu od dětství k něčemu aspoň trochu tvůrčímu a ke zvířatům, narazila jsem na SŠ Michael v Praze, konkrétně na obor Výtvarná fotografie.

Nikdy předtím jsem nepřemýšlela o tom, že bych mohla studovat fotografii. Vlastně mě ani nenapadlo, že by se něco takového studovat dalo.

A tehdy se to stalo - přihlásila jsem se na jedinou střední školu a možnost, že by mě nepřijali, pro mě neexistovala. Chtěla jsem studovat fotografii za každou cenu! Teprve zpětně si uvědomuju, jaké to bylo tenkrát riziko, nemít nic v záloze. 

Abych měla větší jistotu, navštěvovala jsem ještě před přijímačkami přípravné kurzy. Nejspíš právě i díky nim jsem se u přijímaček umístila na 6. místě a studium měla v kapse!

Asi tak jako všichni, jsem během studia zažívala vzestupy a pády, drsné kritiky i příjemné pochvaly. Setkávala jsem se s tématy, která mi vůbec nešla, i s tématy, která jsem byla schopná nafotit za jedno odpoledne na jedničku. Jelikož jsem celkem studijní typ, docela dlouho jsem zvažovala, že bych chtěla po střední pokračovat dál, na FAMU.

Po 4 letech studia jsem však kritiky a focení v časovém presu měla plné zuby a na FAMU si přihlášku ani nepodala. Místo toho jsem šla studovat znakový jazyk.

Od focení jsem téměř zcela upustila. Přesto, že jsem na škole patřila k té lepší polovině, na konci studia získala ocenění a maturitu z fotografie dala na jedničku, měla jsem dojem, že jako fotograf jsem k ničemu, protože nezvládám pracovat pod stresem, protože neumím fotit všechno, a protože moje fotografie nejsou vždy dost dobré. A tak jsem si dala pauzu a věnovala se znakovému jazyku.

Jak jsem po náročném fotografickém studiu chladla, začínala jsem si mnohem více uvědomovat, že není potřeba pracovat v reklamní agentuře, že není potřeba umět fotit všechno (ba dokonce, že je to normální neumět všechno), a že dokonce nemusím mít vždy ani ty 100% skvělé a bezchybné fotografie a neznamená to zároveň, že jsou špatné.

Když jsem se jako vystudovaná fotografka dostala na VŠ znovu k focení, cítila jsem se prostě báječně! Focení mě zase bavilo!

Oproti tomu studium znakového jazyka a tlumočení pro mě bylo kvůli tehdy ještě nezjištěnému Aspergerovýmu syndromu a sociální fobii natolik stresující, že i přesto, že jsem studiem procházela s nejhorší známkou 2, musela jsem na začátku třeťáku studia zanechat. Mezitím jsem dostala svou zmíněnou diagnózu, srovnala si v hlavě svůj život a priority a začala podnikat ve fotografii, které jsem vcelku rozuměla a cítila se v ní dobře.

Právě podnikání mi umožnilo se věnovat jen tomu, co umím, co mě baví, a řídit si čas tak, abych se nedostávala do zbytečného stresu. A presu. 😊 

A tak fotím domácí mazlíčky (toto téma mě mimochodem skoro do začátku podnikání ani nenapadlo, přestože se přitom tolik vybízelo 😊) a občas dokumenty a reportáže. A jsem spokojená. 😊

Na závěr bych ještě chtěla říct, že ač to možná teď vypadá, že střední škola byla hrozný teror, tak jsem ale ráda, že jí mám vystudovanou. Bylo to náročné a v umění bohužel platí, že co člověk, to názor, tudíž i spousta nepříjemné kritiky, ale zároveň mi ta škola toho hrozně moc dala a donutila mě ze sebe dostat to nejlepší a stát se fotografem, který se za svou práci nemusí stydět, i když není nejlepší na světě. 😊